Žáci v prvním trojročí (6-9let) potřebují pracovat zejména s konkrétními pomůckami, díky, kterým si osvojují jazyk, matematiku, poznávají okolní svět. Jsou jim prezentovány tzv. Kosmické příběhy, které vzbuzují dětskou představivost a vyvolávají údiv, vděčnost, úctu a nastavují další otázky. Jde o příběhy, které prožitkem a spíše symbolicky ukazují na vzájemnou propojenost a souvislost věcí a dějů kolem nás. Dítě je v tomto období průzkumník, touží prozkoumat svět kolem nás. V tomto věku je velmi důležité učení v souvislostech, proto rozlišujeme jednotlivé vyučovací předměty. Učíme se také venku. Důležitá jsou pravidla jejich spoluvytváření a dodržování, které vede k zodpovědnosti. Dítě přicházející do druhého trojročí musí zvládnout větší samostatnost a je více zodpovědné za svou práci.

Ve druhém trojročí (9-12 let) si již žáci plánuji svou práci, zodpovědnost za zvolenou práci nebo úkol se již bere jako samozřejmost. V tomto trojročí by žák měl být schopen obhájit svůj názor a nést důsledky svého chování a jednání. Nyní si dokážou bez problémů osvojit i abstraktní učivo. V tomto období je u žáků patrná značná představivost i schopnost abstrakce.  V tomto období se klade důraz na spolupráci ve skupině a zapojení se do dění školy i aktivit, které škola připravuje pro veřejnost. Děti v této vývojové fázi jsou velmi společenské, chtějí obsáhnout znalosti a vztahy celého světa. Mají intenzivní zájem o spravedlnost, dobro, zlo. Šestý ročník je v našem vzdělávacím systému sice již součástí druhého stupně základního vzdělávání, vývojové potřeby dvanáctiletých dětí jsou daleko blíže mladším dětem druhého trojročí. Z tohoto důvodu je 6. ročník součástí druhého trojročí, avšak žáci jsou připravování na vstup do třetího trojročí. Výstupem tzv. přestupovým rituálem je ročníková práce v podobě prezentace, která je prezentována nejen spolužákům, ale i veřejnosti.

Maria Montessori popsala, že ve 12-15 let dochází u dospívajících k poměrně významného vývoji a odehrávají se velké změny tzv. znovuzrození člověka. Mozek mladých lidí jeví v období adolescence jasné známky naprosté restrukturalizace. Mnoho neuronových spojů (synapsí) zaniká, a naopak vznikají nové. Tyto změny vedou ke zcela novým potřebám, z čehož Marie Montessori vyvodila, že zcela nový musí být i pedagogický koncept. Tyto nové potřeby dospívajících vycházejí na jedné straně z výše uvedené zásadní vnitřní proměny, na druhé straně z potřeby integrovat se do světa dospělých, a nalézt jak svou vlastní individualitu, tak své místo ve společnosti. Proto stanovila několik pilířů výchovně-vzdělávacího procesu dospívajících:

Odpovědnost: Dospívající mají velkou potřebu převzít skutečnou odpovědnost. Nemá se přitom jednat o hrané situace. Situace musí sama o sobě vyžadovat odpovědnost a z ní vyplývající logické důsledky. Kontrola chyb přitom spočívá v situaci samé (např.: když kuchařský tým neuvaří jídlo, nebudeme mít co jíst).

Sebevyjádření: Potřeba po vlastním sebevyjádření pramení z přání nalézt sama sebe. Jde o otázku „Kdo jsem?“ a ještě více o otázky „Čeho mohu dosáhnout?“ a „K čemu jsem dobrý?“

Vlastní hodnota: Velké proměny a touha po nalezení vlastní individuality vedou také k přání po nalezení a potvrzení vlastní hodnoty. Tuto vysokou míru senzibility vůči sobě samé(mu) pozorujeme také ve vztahu k druhým.

Sociální učení a společenská důstojnost: Sociální učení má významné postavení samozřejmě již na prvním stupni. Během druhého stupně však k němu přistupuje ještě jeden důležitý aspekt. Dospívající poznávají, že pravidla nejsou prostě pravidly sama o sobě, ale jsou tvořena lidmi, a mohou být tudíž lidmi měněna a ovlivňována. Vzájemné vztahy se stávají zajímavějšími (nejen vztahy mezi pohlavími!) a jsou silněji reflektovány. Vzniká silná potřeba vyzkoušet si sociální chování. To se ukazuje např. na velmi intenzivním přání zpracovávat a reflektovat rolové (osobnostní) hry. Zároveň vzniká značná senzibilita pro společenskou důstojnost. To se u nás projevuje živými diskusemi o etických tématech. Kromě toho tato potřeba činí dospívající citlivými na otázku sociální spravedlnosti a sociálních vztahů.

Ve třetím trojročí mají žáci před sebou společný cíl. Cíl je konkrétní, hmatatelný, z reálného života, prakticky proveditelný, kde žáci aplikuji získané dovednosti, rozvíjí a získávají poznatky nové. Cíl by měl být ideálně zvolen žáky. Žáci potřebují vidět a znát smysl své práce. Školní vzdělávací program je naplňován převážně mimo školní budovu. Program pro dospívající pojmenovala Montessori Erdkinder (Děti země). Do třetího trojročí patří i 9. třída, která je koncipovaná jako přípravný studijní ročník, a je zde kladen důraz na přípravu na střední školu nebo odborné učiliště.